Tkadlec tělem i duší

7.4.2008 0:00   |  

HEINRICH FRIEDMANN - Židovský podnikatel Heinrich Friedmann se výrazně zasloužil o průmyslový rozvoj severomoravského Šternberku. Ve městě založil koncem 19. století mechanickou tkalcovnu plátna, která zaměstnávala až 400 lidí. Zanikla teprve po druhé světové válce.

Nejstarší zmínka o Šternberku pochází z roku 1296. Budovatelé města pravděpodobně navázali na starší podhradí gotického hradu, založeného někdy v letech 1253 až 1269.

Šternberk měl strategicky výhodnou polohu, což však často znamenalo nejen prosperitu, ale i ohrožení. Sloužil jako opěrný bod různým vojskům, jak za válek husitských, tak za třicetileté války v 17. století. Válečnými útrapami a mory docházelo postupně ke snižování počtu obyvatel. Město bylo proto v 16. a 17. století dosídleno přistěhovalci z Německa a Slezska, kteří mu vtiskli německý ráz.

I přes uvedené těžkosti se ve Šternberku úspěšně rozvíjel textilní průmysl. V polovině 19. století zde existovalo 30 textilek, bělidel a barvíren, které zaměstnávaly tisíce domácích tkalců a dělníků. K největším firmám patřily Grohmann, Gröger, Fiedler, Mikulaschek, Zweig a Friedmann.

HEINRICH FRIEDMANN

(1823-1891)

Narodil se kolem roku 1823 v Prostějově. S podnikáním začínal v Senici na Hané, odkud v polovině 19. století odešel do severomoravského Šternberku. Se společníky založil firmu „Heeg, Schottik & Friedmann“, která se zabývala výrobou lněných a bavlněných látek. Roku 1868 se osamostatnil a roku 1886 vybudoval na jihozápadním předměstí novou mechanickou tkalcovnu. Zemřel 9. března 1891 ve Vídni a vedení podniku převzal jeho nejstarší syn Ludwig.

Zmatky kolem Senice

Podnikatelské začátky Heinricha Friedmanna nejsou zcela jasné. Narodil se kolem roku 1823 v Prostějově, kde se také později oženil s Rosou Wolfovou. Následně se ale objevuje jako majitel manufaktury v Senici, což vyvolává řadu otazníků. Západoslovenské město Senica je sice od Prostějova vzdáleno vzdušnou čarou necelých 100 kilometrů, Friedmannovo působení je zde ale velmi nepravděpodobné.

Onou Senicí je nejspíš míněna Senice na Hané, malá obec ležící 16 kilometrů severně od Prostějova. Zde zřejmě Friedmann nějaký čas podnikal, ještě do poloviny 19. století se ale přesunul do většího a významnějšího Šternberku.

Roku 1850 požádal ve městě o povolení k textilní výrobě a o dva roky později založil se společníky Antonem Heegem a Ignatzem Schottikem společnost „Heeg, Schottik & Friedmann“.

Rozchod společníků

Schottik se podílu ve firmě brzy vzdal. Friedmann s Heegem překonali počáteční problémy a roku 1863 přesunuli výrobu lněných a bavlněných pláten do větších prostor. Od Johanna Kuntnera koupili historický dům nedaleko hlavního šternberského náměstí, do kterého instalovali několik tkalcovských stavů.

Rozjezd výroby ale opět nebyl snadný, protože ve Spojených státech právě probíhala občanská válka „Severu proti Jihu“ a dovoz bavlny do Evropy se zastavil. Několik šternberských textilek zaniklo a zbytek živořil.

Anton Heeg nevěřil ve zlepšení situace, roku 1868 proto následoval Ignatze Schottika a podnik také opustil. Do historie Šternberku se pak zapsal už jen jednou, když roku 1878 věnoval městu dům na takzvaném Olomouckém předměstí, který se stal základem pozdější nemocnice.

ARTHUR FRIEDMANN

(1877-1929)

Vnuk Heinricha Friedmanna se narodil 12. července 1877 ve Vídni. Od mládí se věnoval vojenské kariéře a během první světové války dosáhl v rakouské armádě hodnosti kapitána. Roku 1920 převzal vedení rodinné firmy, kterou úspěšně rozšiřoval. Šternberk ale navštěvoval jen zřídka, kancelář měl na Rudolfově náměstí ve Vídni. Rád cestoval, miloval moderní umění a sbíral housle. Zemřel 6. února 1929 při obchodní cestě do Berlína.

Tkalcovna u nádraží

Textilní průmysl se ale nakonec vzpamatoval a Heinrich Friedmann začal firmu, fungující stále pod názvem „Heeg & Friedmann“, postupně vracet na výsluní. Do vedení podniku se zapojil i nejstarší syn Ludwig a továrna předchozí krizi úspěšně překonala.

Rozvoj pokračoval tak rychle, že výrobní prostory zanedlouho opět přestávaly stačit a bylo nutné hledat jiné místo. Žádný vhodný objekt tentokrát nebyl k dispozici, Friedmannové se proto rozhodli postavit zcela novou továrnu „na zelené louce“. Zakoupili pozemky v Nádražní ulici na jihozápadním předměstí a do roku 1886 na nich vybudovali moderní mechanickou tkalcovnu lněného a bavlněného zboží.

Podnik vznikl na ploše 40 tisíc metrů čtverečních (zabíral by zhruba dvě třetiny Strahovského stadionu v Praze) a patřil mezi největší průmyslové závody ve městě. Vybaven byl parními stroji a vyráběl lněné i bavlněné tkaniny, lůžkoviny, kanafas i šifon.

Vídeňský dohled

Heinrich Friedmann roku 1891 zemřel a vedení podniku převzal jeho syn Ludwig. Firmu nadále úspěšně rozvíjel, ředitelství ale brzy přesunul do Vídně, kde vznikla i nová pobočka. Friedmannové severní Moravu postupně opouštěli a na chod továrny dohlíželi jen zdálky. Výroba nicméně pokračovala beze změn a počet zaměstnanců po první světové válce vzrostl až na čtyři sta.

To už stál v čele rodinné firmy Heinrichův vnuk Arthur Friedmann, který se zpočátku věnoval vojenské kariéře. Aktivně se účastnil mnoha bojů a v rakouské armádě dosáhl hodnosti kapitána. Byl ale zároveň velmi vzdělaný a sečtělý. Sbíral housle a miloval moderní umění, zejména nábytek od českého architekta Adolfa Loose (Profit o něm psal v minulém čísle).

Rodina Friedmannů se postupně dostala do příbuzenských vztahů s dalšími bohatými židovskými rody. Sám Arthur si vzal Leonii Böhmovou, dceru kloboučnického podnikatele Heinricha Böhma z Nového Jičína (více v Profitu č. 4/2007).

Z továrny sídliště

Po Arthurově smrti v roce 1929 získala šternberskou továrnu nejstarší dcera Anne, provdaná Klimeschová. Vedení podniku se ujal její manžel Johann, který úspěšně překonal i celosvětovou hospodářskou krizi třicátých let.

Počátkem druhé světové války však přišel zvrat. Závod zabrali hned roku 1938 Němci a rodina Klimeschů musela uchránit holý život. Johann Klimesch nakonec emigroval do Kanady, Anne Friedmannovou ale zradilo zdraví a zemřela na tuberkulózu.

Šternberský podnik během války strádal a zlepšení se nedočkal ani roku 1945. Ihned po válce byl jako bývalý německý majetek znárodněn a začleněn do národního podniku Vigona. Společnost s hlavním sídlem ve Svitavách však o kdysi významnou severomoravskou továrnu neměla zájem a výrobu v ní ukončila. Budovy byly hned roku 1948 strženy a na jejich místě vzniklo v 50. letech panelové sídliště.

Autor článku: Robert Šimek

Komentáře

Čtěte také

Jančura: ČD chtěly rakouské vagony koupit za každou cenu

Jančura: ČD chtěly rakouské vagony koupit za každou cenu

Majitel železničního dopravce RegioJet Radim Jančura, jehož firmu přeplatily České dráhy při nákupu vagonů z Rakouska, označil konečnou kupní cenu vozů za nevýhodnou. Další peníze… více

Profit

Magazín Profit každý
měsíc ZDARMA
ve Vašem emailu.

E15news

Zpravodajství do e-mailové schránky.

Komerční prezentace

Další weby mladé fronty

Mobilní web